THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Žilo bylo jednou jedno slůvko, nejprve malinké, všemi odstrkované a vysmívané bloudilo světem hudby, s úctou vyslovovaná ostatní slova se na malé slůvko dívala svrchu, slůvko však šikovně vrtělo prdelkou, házelo očka, šolíchalo pod bradičkou ty pravý hudební stylotvůrce, a nejednou se nám z malého, úsměv vzbuzujícího slůvka stal pojem, pojem velký a budící pozornost, pojem, který si našel široké pole obdivovatelů, ale také zapřisáhlých odpůrců, pojem kontroverzní, neboť mu mnozí začali přezdívat trend. Nezbývá než prozradit, že naše slůvko se jmenuje „emo“.
Pokud se teď budeme bavit o Američanech ELLIOTT, bude naše milé slůvko vesele a bujně vyskakovat z každého jejich díla, ovšem nebude se nás snažit balamutit podbízivostí, nebude nás ani nudit stále stejnou vypjatou emocionalitou. Slůvko si s námi bude hrát, bude nás střídavě utápět v hlubokých vodách baladičnosti, přikrývat závojem psychedelie, rozbíjet kolem nás křehké skleněné stěny depresí, házet nám pod nohy ostré hřeby rockové vypjatosti, motat nám hlavu sladkobolnou hitovostí, nebo prostě jen usměvavě škádlit přímočarostí popové produkce. Je totiž třeba hodně nahlas zdůraznit, že ELLIOTT v branži indie/emo/pop/rocku nepředstavují jedny z mnoha, ale jsou oním lídrem, který svým velmi charakteristickým a z davu se vyřazujícím projevem posouvá hranice stylových definic do obecnější roviny, kdy už není možné brát naše milé slůvko jako všeobsahující charakteristiku, ale pouze jako pomocného partnera při hledání slovního vyjádření tak abstraktního pojmu jako je hudba.
„Photorecording“ je vlastně jakýmsi zvláštním sumářem tvorby ELLIOTT, neboť se na něm objevují znovunahrané skladby z celého období fungování skupiny, od již starších věcí ještě z „U.S. Songs“ až po aktuální kousky. V plné šíři tak můžeme nahlédnout do pestré směsice různorodých poloh, které ELLIOTT dokáží s bravurou nabídnout. Rozmanitost nám ostatně odkrývají už první tři skladby alba. Jasná indie rocková roztržitost úvodní „Away We Drift“ je střídána lehoulinkou hitovkou „Drive Onto Me“ s typicky naechovanou kytarou, která nijak složité struktuře přidává na plnosti. Naopak třetí „Dionysus Burning“ ukazuje skupinu ve schizofrenické rozpolcenosti nervních zvukových vibrací a razantně riffující kytary. Pro hudbu ELLIOTT jsou hodně charakteristické vibrující a chvějící se dlouhé tóny, které vystupují do popředí v melancholické „Blessed By Your Own Ghost“. Typickým úkazem je i zajímavě stavěná rytmika, která rozhodně nezůstává v jednoduchém ducání, naopak se nebojácně rozbíhá i do ne tolik přímočarých spirál a kudrnatých art figur, aniž by přitom ztrácela svoji podstatu, což je tvořit ujednocující kostru. Skladby jsou tak živočišně pulsující a rozhodně nepatří do ranku jednoduchých, brzy oposlouchatelných rádiových hitů, i když jistou výjimku v tomto případě tvoří vražedně vtíravá balada „Carry On“, kousek přímo nabušený hitovou sladkobolností.
Smutný poprock - asi to nejlepší vyjádření pro hudbu ELLIOTT. Smutek kvůli časté baladicky laděné poloze, kdy skladby nikam nespěchají, v jemných vlnkách se přelévají přes okraj zádumčivostí přeplněné nádrže, a pop díky povětšinou uhlazené produkci a především pak pro Higdonův vokál, který vykazuje přesně tu nasládle vtíravou polohu, kvůli které jsou podobně působící zpěváci častováni výrazy značně překračujícími mírné označení „nemužní“. Ano, teď se přímo nabízí připomenout současný pojem PLACEBO. Do nějakých větších přirovnání bych se ale nejraději nepouštěl, protože ELLIOTT by si podle mě zasloužili být sami etalonem pro ostatní tvůrce v branži, pokud bych přirovnával, musel bych brát odevšad něco, ale tím bych zpochybňoval jasně vyprofilovanou vlastní tvář skupiny, která nedovolí obviňovat z napodobování. To ostatně neměli tihle pánové nikdy zapotřebí, jejich ujasněnost vlastních hudebních představ je více jak zřejmá a prýští z celé diskografie, která seřazena do vývojové linie dokumentuje růst a dospívání našeho milého slůvka. Z batolete s bryndáčkem už dávno vyrostl fešný mladík se správnou emo patkou. No není k sežrání?
„Photorecording“ je sumárním výletem celou historií emo poprockerů ELLIOTT. Najdeme zde skladby ze všech minulých alb skupiny, ovšem nově nahrané a v přepracovaných aranžích. Prostě takový výlet různými polohami emotivní hudby, kterou dokáží ELLIOTT s citem servírovat, ať už se jedná o ostřejší na riffu stavěný indie poprock, nebo lehoulinké baladické brnkání.
8 / 10
Chris Higdon
- vokál, kytara
Kevin Ratterman
- bicí
Benny Clark
- kytara
Billy Bisig
- basová kytara
Jonathan Mobley
- basová kytara
Jason Skaggs
- basová kytara
Jay Palumbo
- kytara
1. Away We Drift
2. Drive Onto Me
3. Dionysus Burning
4. Blessed By Your Own Ghost
5. Calm Americans
6. Shallow Like Your Breath
7. Drag Like Pull
8. Bleed In Breathe Out
9. Drive
10. Believe
11. Carry On
12. This Program Is Not Responding
13. Leona
14. Intro To False Cathedrals
15. DVD bonus
Photorecording (2005)
Song in the Air (2003)
False Cathedrals (2000)
U.S. Songs (1998)
Lehce nasládlé, mírně kýčovité, dělané i možná trošku spíše na efekt, ale přesto kouzelné, příjemné a duši pohlazující. Ačkoliv mi ELLIOTT zní, jako kdyby vypadli ze soundtracku nějakého amerického seriálu o středoškolské mládeži, nemohu si pomoct, rejstřík jejich emocí je mi dost blízký a i přes první větu tohoto mého blábolu na mě nepůsobí nikterak podbízivým dojmem. Právě naopak, na vlnách jejich melancholie se velmi rád nechám opakovaně unášet.
Nemuzu jinak. Kdyby byla moznost dat vice bodu, tak je dam, stene tak i pro jejich predchozi pociny
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.